Světec měsíce června, 19. 06. sv. Jan Nepomuk Neumann
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce června, sv. Jan Nepomuk Neumann, kterého si připomínáme 19. 06., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
„Amerika je vaším dlužníkem, protože jste jí dali jejího dosud jediného světce,“ prohlásil L. P. 1989 filadelfský biskup A. Bevilaqua v Prachaticích, odkud onen světec, muž jménem Jan, pocházel.
Svět (nejenom ten Nový) za něj vděčí smíšenému manželství Bavoráka Filipa Neumanna a Češky Anežky, rozené Lepší. Když Jeníka na Zelený čtvrtek r. 1811 místní páter křtil, zahrál si na Libuši a předpověděl se, že se stane knězem. Malému Neumannovi to dost pálilo (v šesti letech znal už celý katechismus), šel proto studovat k piaristům do Českých Budějovic a odtud pak do semináře. Velký vliv na něj kromě Pavlových listů měly kontakty s bývalým misionářem v Michiganu otcem Baragou. Začal prahnout po misiích právě v USA. Aby se na ně lépe připravil, podepsal po dvou letech „přestupní lístky“ do pražského semináře, za který „kopal“ až do konce studií. Jenže ouha, „hřiště“ budějovické diecéze bylo plné, takže si na to, aby se dostal do „sestavy“, měl nějaký čas počkat. Jeho to však táhlo za moře. R. 1836 se tam tedy s pár šestáky v kapse, se znalostí osmi jazyků v hlavě a s důvěrou v Boha a Pannu Marii v srdci jako nevysvěcený vypravil.
Zprvu to s českým Honzou na jeho cestě do světa vypadalo dost bledě, pod nohy mu padal jeden klacek za druhým. Z posledních sil se však přece jen doštrachal na palubu, jenže ani tam to nebyl žádný med. Po většinu čtyřicetidenní plavby zmítala lodí bouře a jeho žaludkem mořská nemoc. Když vystoupil s jedním dolarem, růžencem a adresou biskupa v New Yorku na břeh, přijal jej stařičký biskup Dubois s otevřenou náručí. Neuběhl ani měsíc a vysvětil jej na kněze.
Než se tu Jan stačil ohřát, už mašíroval k Niagarským vodopádům. Ne však jako turista, leč jako misionář. Brouzdal se rosou s báglem na zádech, lidé o „Malém knězi“, jak mu přezdívali, ze srandy říkali, že vypadá spíš jako nějaký podomní obchodník s voňavkami nebo tkaničkami do bot. Ale prachatický „dealer“ nedistribuoval ani kosmetiku, ani galanterii, nýbrž slovo Boží. A jeho zlaté české nožičky ho vedly tam, kam byl veden Boží Prozřetelností. Stát New York tehdy čítal pouhopouhých 35 kněží, což ovšem zapáleného otce Johna nemohlo odradit. Dával si na svých misionářských pochůzkách, potažmo plavbách kánoí pořádně do těla, resp. do tělíčka. Měřil totiž jen asi 160 cm… Brzy si tohohle prcka všimli redemptoristé a zlákali ho do svých řad. A zakrátko opět povýšil – stal se představeným v Pittsburghu a poté i provinciálem. Nebyl to však žádný kariérista, proto se docela cukal, když měl být vysvěcen na biskupa ve Filadelfii. Však si na to taky Pius IX. vzpomněl, když mu na soukromé audienci r. 1854 řekl: „Ta vy jste ten biskup, co nechtěl být biskupem? Biskupe Neumanne, není lepší poslušnost než oběť?“
Bylo to spíš jen škádlení, za „Malým knězem“ stál kus vykonané práce. Jestliže při návrzích na obsazení biskupského stolce referovali papežovi rádci o tom, že z kandidátů je sice nejzbožnější, nejpokornější a nejvzdělanější, ale zároveň až příliš skromný a prostý na štaci v tehdejším nejhonosnějším americkém městě, měli recht. Lepší je být pastýřem v terénu, říkal si pastýř Jan. Neseděl doma, jeho podřízení mohli konstatovat, že pořád někde je. Chodil, jezdil, plavil se za svými ovcemi. A do všeho šel naplno. Vybudoval na 80 kostelů, nespočet kolejí pro studenty, sirotčince, nemocnice, podporoval vědu a umění, otevřel asi stovku škol. Na ty měl obzvlášť spadeno, proto když jeden farář neměl do stavění farní školy moc chuti, pohrozil mu jindy mírný biskup, že ho suspenduje. A farář hned dostal na stavění chuť. Založil ženskou kongregaci (dal jí františkánskou řeholi a sestry měly na starost mravně zpustlé děvčice, nemocné a vyučování) a deset dalších pozval do své vzkvétající diecéze. Sám se o ně staral, hlavně o společenství černých řeholnic. (Jsme v době, kdy ještě funguje otroctví.)
Hlavní důraz kladl na Eucharistii. Na biskupském sněmu v Baltimoru navrhl kolegům biskupům zavést v jednotlivých kostelech v celé zemi střídavý 40hodinový výstav Nejsvětější Svátosti. A oni na to, že Spojené státy na to ještě nejsou zralé. O. K., nebudu prudit, když jsem biskupem teprve tak krátce, řekl si. Když pak večer spisoval dlouho do noci cosi u svíčky, usnul, ve spánku svíčku převrhl na svá lejstra, která shořela. Ne ovšem celá – bez poškození zůstalo to místo, kde psal o svém záměru 40hodinové adorace. Viděl v tom Boží znamení. Obratem ve své diecézi tuto adoraci nařídil a sám šel příkladem. Snažil se do určeného kostela vždy zajít, odsloužil zde mši a dlouhou adoroval svátostného Krista.
Když procházel 5. 1. 1860 filadelfskými ulicemi, znenadání se zhroutil k zemi. Byl na místě mrtev. Diagnóza – vyčerpání. R. 1963 byl Pavlem VI. blahořečen a r. 1977 stejným papežem svatořečen.
Autor textu: Libor Rösner