Světec měsíce dubna, 30. 04. sv. Pius V.

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce dubna, sv. Pius V., který mají svátek 30. 04., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Sv. Pius V. byl jedním z největších papežů v dějinách, mimořádnou osobností na Petrově stolci, na němž seděl v přelomovém období pro Církev svatou i pro Evropu.

Narodil se 17. 1. 1504 v italském městečku Bosco u Alessandrie jako Michele Antonio Ghislieri. Toužil po studiích, jenže chudé rodinné poměry mu tento sen nemohly umožnit. Až díky štědrosti zámožného souseda začal studovat školu vedenou dominikány, jejichž spiritualita ho vzala natolik, že od r. 1520 spojil s tímto řádem svůj život. V r. 1521 složil už jako bratr Alessandrino řádové sliby a v r. 1528 byl vysvěcen na kněze. Po získání titulu lektora teologie vyučoval na řadě dominikánských klášterních škol, několikrát plnil roli převora a především se stal nedostižným vzorem zbožnosti, pokory a askeze, jakož i prvotřídním kazatelem a zpovědníkem.

V r. 1542 jej papež Pavel III. pověřil službou inkvizitora pro diecézi Pávie, o dva roky nato pro diecézi Coma. Rovněž v tomto úřadu se vyznačoval horlivostí a trpělivostí, s netajenou starostí usiloval o vymýcení bludů a navracení zbloudilých protestantských ovcí do Kristova ovčince. Nadto ho zdobila neúplatnost a nezaujatost, což mu v očích mocných, zvyklých zajišťovat si přízeň penězi, rozhodně nepřidalo. Bratr Alessandrino měl před očima jen slávu Boží a spásu Jeho věrných, zájmy protistran mu byly lhostejné. Neváhal se kupř. postavit papeži Piu IV., jenž hodlal jmenovat svého třináctiletého příbuzného kardinálem, vzepřel se mu i v otázkách míry tvrdosti vůči lidem vyslýchaných inkvizicí. Jeho ctnosti jej vynesly až na post hlavy inkvizice, obdržel též kardinálský klobouk. V r. 1564 těžce onemocněl. Lékaři už počítali dny, které zbývají do jeho konce, nicméně on se z toho vykřesal.

Když pak r. 1566 zemřel papež Pius IV., byl největším favoritem na vítězství v konkláve sv. Karel Boromejský. „Tato volba byla nejkanoničtější a nejlegitimnější, která se za posledních mnoho let konala,“ stojí v jedné knize. Ač vyslanci mocných katolických států usilovali o to, aby byl zvolen kandidát jejich země, jenž by pak svým králům zobal z ruky, z konkláve vyšel vítězně opovrhovaný P. Ghislieri, o jehož zvolení se přičinil sám sv. Karel Boromejský. Vybral si jméno Pius V.

Pontifikát zahájil radikálním snížením počtu papežských dvořanů – až desetinásobným, vystupoval proti zlodějům, prostitutkám či potulným mnichům, oživil farní službu a dobročinné ústavy, zamezil udělování čestných úřadů příbuzným, jak bývalo zvykem. Hájil práva Církve proti zasahování státu, exkomunikoval např. anglickou královnu Alžbětu setrvávající v bludu anglikánství a pronásledující ve své zemi katolíky. Vydal nový katechismus a nechal ho přeložit do národních jazyků, aby tak pomohl při vyučování náboženství. Vydal rovněž nový breviář a upravil a sjednotil misál a rozšířil ho na celou Církev. Těmito počiny dal takříkajíc nedávno skončený velkolepý tridentský koncil na papír, jehož závěry se snažil implantovat do života Církve a zamezit tak Lutherově destrukci pravé víry. Proto jmenoval vizitátory, kteří závěry koncilu měli v jednotlivých diecézích kontrolovat, proto požadoval, aby každá diecéze měla svůj kněžský seminář, proto nabádal biskupy a faráře, aby neopouštěli na zbytečně dlouhou dobu své diecéze, resp. farnosti, ale byli se svými věřícími. Nařídil též, aby byla v seminářích vyučována teologie sv. Tomáše Akvinského, jehož jmenoval učitelem církve. Posílil a zreformoval inkvizici a r. 1571 ustanovil Kongregaci zakázaných knih. V německých zemích se i díky jeho reformám podařilo zastavit postup protestantismu a zdárně se vyvíjelo misijní úsilí v Jižní a Latinské Americe. Lid ho miloval. Jednou měsíčně se osobně zabýval soudními spory a dvakrát týdně přijímal římskou chudinu.

Když křesťanské Evropě hrozilo r. 1571 smrtelné nebezpečí v podobě tureckého vpádu, povedlo se Piu V. sjednotit pod jedním praporcem španělské a benátské loďstvo. „Nebojím se křesťanských vojsk, ani křesťanských zbraní, ale velmi se bojím modlitby jejich papeže,“ měl prohlásit sultán Sulejman. Věděl, o čem mluví. Křesťanské vojsko, ač početně slabší, muslimské Turky porazilo na hlavu ve slavné bitvě u Lepanta. Provázely je modlitby

celé Evropy, modlitby růžence, jehož definitivní podobu sv. Pius V. stanovil o dva roky dříve. Onen den, tj. 7. října, pak ustanovil jako liturgickou památku Panny Marie Růžencové a do Loretánských litanií vložil invokaci „Pomocnice křesťanů, oroduj za nás!“

Od r. 1572 začal churavět ještě více než dosud – měl vážné potíže s ledvinami. Ještě 21. dubna vykonal návštěvu sedmi římských chrámů, ale 30. dubna už vycítil, že se blíží konec. Nechal se obléci do dominikánského hábitu, přijal viatikum a ve velkých bolestech prosil: „Pane, zvětši mé bolesti, ale i mou trpělivost.“ S odevzdaností do vůle Boží zemřel následujícího dne, tj. 1. května. R. 1672 Pia V. papež Klement X. beatifikoval a Klement XI. pak r. 1712 kanonizoval.

Autor textu: Libor Rösner
Foto světce / Autor: Bartolomeo Passarotti – https://art.thewalters.org/detail/23806/portrait-of-pope-pius-v/, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=112800161