Světec měsíce ledna, 21. 01. sv. Anežka Římská
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Sv. Anežka Římská, která má svátek v měsíci lednu (21. 01.), nám tak může být velmi dobrým vzorem.
Píše se rok 304. Jsme v Římě císaře Diokleciána, pár let před Ediktem milánským, jímž bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními vyznáními v Římské říši. Už rok probíhá poslední fáze brutálního honu na křesťany obviňované ze špatné sudby pro Řím. Císař proti nim vydává čtyři edikty, podle nichž jsou povinni obětovat římským bohům. Kdo tak neučiní, čeká ho smrt na mučidlech, v aréně nebo v plamenech. V tomto Římě žije i třináctiletá Anežka, dívka z bohaté patricijské rodiny tajně vyznávající Ježíše Krista. Již v tomto útlém věku byla na takové duchovní úrovni, že se zřekla pozemských lákadel a dober a učinila slib ustavičné čistoty – zasnoubila se se svým nebeským Ženichem Ježíšem Kristem.
Jenže se vyskytly problémy. Jednak byla kočka, jednak měla její rodina významné postavení ve státní správě, takže se Anežka jevila jako výhodná partie pro ambiciózní jedince té doby. Přinejmenším pro syna římského prefekta Symfronia. Ten se do ní zamiloval jako študent a snažil se ji sbalit na bohatství a luxus. Jenže měl smůlu. Anežka mu sdělila, že už zasnoubena je. Když se jí zeptal, o koho jde, odpověděla: „On je krásnější než všichni muži na zemi. Jeho Matkou je Panna a Jeho Otec nezná žádnou ženu. Před Ním se třesou králové, Jemu slouží andělé, Jeho trůnem je nebe a Jeho krásu obdivují slunce a měsíc. Jeho když miluji, jsem čistá, když se Ho dotknu, jsem cudná, když si Ho vezmu, jsem panna. Nikdo mě nemůže milovat víc než On, protože On dal za svou snoubenku vše.“
To, že dostal košem, sebralo mladíka natolik, že se psychicky zhroutil. Když se to jeho otec dozvěděl, poslal své lidi k Anežce, aby se ji nějak pokusili přemluvit. Když se však vrátili s nepořízenou a navíc se zprávou, že je křesťanka, vzal celou věc do svých rukou. Předvolal si ji, nejprve se jí snažil lichotit a přemlouvat ji, ale když viděl, že tudy cesta nevede, začal jí vyhrožovat, že pokud nebude obětovat římským bohům, dá ji krutě mučit. Agnes mu však na rovinu řekla, ať na to zapomene, vůbec prý nehrozí, že by ho poslechla. „Jsou-li tví bohové živí, ať mě přinutí, abych jim obětovala!“ vysmála se mu. Symfronia to tak vytočilo, že začal vzteky nepříčetný ječet: „Vezmeš si mého syna. A jestli chceš zůstat pannou, tak půjdeš mezi vestálky. Vyber si, jinak z tebe udělám děvku, to ti přísahám!“ Anežka mu však v jakémsi vytržení řekla: „Já jsem zasnoubena Kristu. Rozumíš? Kristu! Vůbec se těch tvých výhružek nebojím. On ti nedovolí mě pošpinit! Pošle svého anděla a ten mě ochrání! Můj Bůh je Bůh čistoty, nepřipustí, aby má čistota byla poskvrněna!“
Zlostí bez sebe ji její „netchán“ dovlekl do chrámu bohyně Vesty, kde jí násilím vtiskl do ruky kadidlo, sevřel jí dlaň a táhnul ji k oltáři bohyně. Anežce se však podařilo vysmeknout, mrštila kadidlem o zem a přežehnala se. To už bylo na prefekta moc. Doběla rozpálený ji drapl a násilím dovlekl do nevěstince, kde právě kumpáni jeho syna pořádali velkou pitku. Strhal z ní šaty a surově jí smýkl doprostřed rozjívené společnosti.
Anežčiny dlouhatánské vlasy však vytvořily cosi na způsob pláště a zakryly její nahotu. A nad Anežkou se náhle objevila postava krásného mladíka, z něhož na ni prýštilo jasné světlo, které ji ukrylo do jakéhosi krunýře – Ježíš poslal své snoubence na pomoc svého anděla. Všichni rázem vystřízlivěli a celí vyděšeni se rozprchli. Všichni – až na prefektova syna. Ten se ani teď nerozpakoval a začal se po ní sápat. V příštím okamžiku už ležel ochrnutý a oslepený na podlaze.
Jeho otec přiběhl a začal Anežku obviňovat z čarodějnictví, ale ta mu řekla, že na vině je synova chlípnost. Prefekt náhle obrátil a úpěnlivě ji prosil, aby jeho syna uzdravila. A co na to Agnes? Hodila za hlavu všechna ta příkoří a začala se za něj modlit. Mladík záhy nato vstal, což prefekta natolik dojalo, že ji propustil na svobodu.
Ono to sice vypadá jako laciná kýčovitá historka, jenže právě tento moment stál Anežku krk. A to doslova. Zpráva o zázraku se totiž bleskově roznesla po městě. Bylo z toho obrovské pozdvižení a do chrámu se začaly sbíhat davy lidí. Přikvačili i kněží bohyně Vesty, kteří Anežku nařkli z toho, že rozhněvala bohy. Usmířit je prý může pouze její smrt. Zfanatizovaný dav si žádal její hlavu, Symfronius se ji pokoušel bránit, ale když viděl, že proti luze nemá šanci, vymohl jí aspoň jiného soudce.
Jenže Anežčina věc byla ztracená a ona to moc dobře věděla. Celá se pohroužila do modlitby. Rozsudek byl čistě jen otázkou formality. Ortel smrti vynesl soudce Aspasius. Anežka šla na popraviště v naprostém pokoji, smířená s Bohem, připravená na setkání s Ním. Dokonce popohnala i kata, aby si pospíšil, protože „Ženich na mne čeká.“ A zvolala: „Přijmi, Pane, mou duši, za níž jsi trpěl a umřel!“ Pak už zasvištěl meč a její hlava spadla na zem, oddělena od trupu. (Druhá verze hovoří o dýce vražené do hrdla.) Stalo se léta Páně 304.
Rodiče pochovali tělo dcerky na své zahradě. Chodili se modlit k jejímu hrobu a jedné noci se jim zjevila skupina panen mučednic a mezi nimi i jejich Agnes s beránkem v náruči: „Neplačte, vždyť mi je tady tak dobře. Radujte se, protože Spasitel mi vložil na hlavu korunu věčné slávy!“ Proto se Anežka zobrazuje s beránkem, pak také s korunou, palmou či knihou (atributy panen mučednic), s prstenem nebo také s dýkou, mečem, popř. s hranicí. (Podle jedné legendy měla být upálena, ale plameny se jí nedotkly.)
Nad Anežčiným hrobem vybudoval císař Konstantin chrám, kde jsou každoročně 21. ledna obětováni při zvláštních obřadech dva beránci, z jejichž vlny se tkají tzv. pallia – bílé pásky označené černými křížky. Ty papež posílá nově jmenovaným arcibiskupům, kteří je nosí při významných slavnostech na krku jako odznak důstojnosti.
Autor textu: Libor Rösner
Foto světice: catholica.cz