Světec měsíce prosince, 23. 12. sv. Torlak

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Sv. Torlak, který má svátek v měsíci prosinci (23. 12.), nám tak může být velmi dobrým vzorem.

V literatuře se mu říká všelijak: Thorlac Thornalli, Thorlakur, Þorlakr, Þorlákur Þórhallsson. Přinejmenším podle poslední varianty jste asi pochopili, že jde o cizince. Konkrétně o cizince ze severu a ještě konkrétněji z Islandu. Ano, z Islandu, i tato země má své světce, proč ne? Tak jako jeho jméno je takové synchronní, je synchronní i datum jeho narození – 1133. Pro zájemce o zlámání jazyka dodávám, že místem jeho narození bylo staré známé Hlíðarendi v okrese Fljótshlíð. 

Island je Islandem, tj. Ledovou zemí od té doby, co ho tak nazval norský kolonizátor jménem Vilgerdarson poté, co spatřil ve fjordu plavat mamutí ledové kry. Když mu pak v první zimě strávené v tamní sibérii pochcípal všechen dobytek, upaloval z nehostinného ostrova domů. Dávno před ním na ostrově začali vegetovat irští mniši, kteří si takové drsné podmínky nemohli vynachválit – byly přímo ideální pro poustevnický život. O málokteré zemi můžeme tvrdit, že v ní bylo křesťanství prvním náboženstvím, o Islandu ano. Jenže když se objeví pohanští Vikingové, jež sem na jejich dobyvačných rejdech zavál vítr, a to doslova, nastává problém. Ne však neřešitelný, křesťanství si svou pozici pod studeným islandským sluncem podrželo. Rozličné spory se řešily buď válkymilovně – v ozbrojených střetech, nebo mírumilovně – na lokálních sněmech. Když pak byl r. 930 zřízen zemský sněm Álting, vznikl první parlament na světě. Feministky by podaly protest do Štrasburku – mohli tam hlasovat jen chlapi. Hlasovalo se, vynášely se rozsudky, vyhlašovaly se zákony. Jako třeba ten z r. 1000, co křesťanství ustanovil jako státní náboženství. A že se ihned poté nechali všichni pohani pokřtít, to ani omylem, bylo o nich slyšet i pak. Ale vraťme se k právě narozenému Torlakovi.

Už jeho jméno napovídá, že to s opuštěním tradic pohanských předků nebylo zas tak žhavé – Thor byl vikingský bůh hromu. Ale každá bouře se jednou přežene. I když na druhou stranu – Torlakův vzestup byl vpravdě bleskový. Bohatý tatík mu zaplatil študia v Paříži a Lincolnu v Anglii, v 15 už byl jáhnem, v 18 knězem. Po návratu na Island působil jako kněz v Kirkjubæru, pak převoroval v nově založeném augustiniánském klášteře Þykkvabær í Veri neboli Tykkvabaru, aby to pro vás bylo srozumitelnější. Šlo o první augustiniánský klášter na tomto ostrově. Poté (r. 1178) byl zvolen biskupem ve Skálholtu. Vzhledem k tomu, že to byla jedna ze všech dvou tehdejších islandských diecézí, více vyniká skutečnost, že byl tímto úřadem pověřen. Ono to ale není žádná sranda biskupovat v zemi, kde pohanství bují jedna radost, kde pro ránu mečem nejde nikdo daleko, kde jsou lidi s takovou náturou jako drsní seveřané. 

Island byl od Říma daleko, tak daleko, že do tamní církve ještě nedorazil papežský befel o celibátu kněží. Mohl se tedy oženit, ale upustil od tohoto plánu okolí. Svou roli přitom sehrál sen, v němž mu neznámý církevní hodnostář tuto myšlenku vymluvil s tím, že je před ním lepší snoubenka. Torlak pochopil, že tím míní Církev svatou. 

Neoženil se tedy a plně se věnoval svým diecézanům a kněžím v diecézi. Snažil se je naučit žít ctnostně. Chlapi měli zapomenout na mnohoženství, kněží na ženství vůbec. Když se pak navíc ještě ujímal a dokonce zastával chudých, a to i proti různým dobovým papalášům, když usiloval o církevní samosprávu, o dohled a libovolné nakládání s církevním majetkem a desátky, začalo mu být v Ledové zemi horko. Hlavním soupeřem v boji o práva církve mu byl jistý Jon Loftsson z Oddih v Rangárvelliru, příbuzný s norskými králi. To už byl někdo. Ale Torlak neustoupil ani o krok, ba ani o krůček, zůstal pevný, neoblomný, přitom však trpělivý. Bojoval proti svatokupectví i proti korupci při jmenování kněží. Ale i jeho osobní život byl prost nějakých excesů, bohabojnost a pokora byly známy od jednoho břehu ke druhému. Taková „Þorlákssaga”, tj. Sága o Torlakovi o tom svědčí.

Chtěl rezignovat na svůj úřad a odejít do ústraní, ale smrt mu plány překazila. Bylo 23. 12. 1195. Dnes se tomuto dni říká na Islandu „Þorláksmessa” – „Den sv. Torlaka“. Zemský sněm Álting kul železo, dokud bylo žhavé, a prohlásil už r. 1198 Torlaka na popud jeho nástupce na biskupském stolci za svatého. Byl pak ctěn nejen doma, kde mu bylo ve středověku zasvěceno hned 56 kostelů, ale i ve Skandinávii či v Anglii. Protestanti se sice snažili, seč mohli, ale jeho jméno z hlav domorodců nevymazali. A když byl den jeho odchodu na věčnost slaven v celé církvi, nevydržel to už Jan Pavel II. a r. 1984 ho za svatého prohlásil oficiálně a přidal k tomu bonus – jmenoval ho patronem Islandu. Od r. 1989 se pak slaví jeho (Torlakův) svátek 20. 7. – kdy byly ve 13. stol. slavnostně přeneseny světcovy ostatky do katedrály v Skálholtu.

Autor textu: Libor Rösner
Foto světce: wikipedia.com