Světec měsíce září, 12. 9. sv. Kvido
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Sv. Kvido, který má svátek v měsíci září (12. 9.), nám tak může být velmi dobrým vzorem.
Poznámka: ve stejný den také slavíme památku Jména Panny Marie.
Někdy kolem roku 950 přibyl do chudé brabantské rolnické rodiny další hladový krk. Brabantsko leží na území dnešní Belgie, která tehdy jako taková samozřejmě neexistovala. Zato však i tehdy žilo plno chudých, zároveň však zbožných lidiček. Takoví byli i rodičové malého Kvida, jenž byl oním hladovým krčkem, jak jste už jistě vydedukovali.
Jeho rodina žila v duchu českého rčení „chudoba cti netratí“. To, že jsme chudí, ještě nemusí znamenat, že musíme být špatní a hloupí, a už vůbec ne, že budeme zapomínat na Pána, platilo v této domácnosti. A tak se tam po večerech vesele četlo Písmo – ruku na srdce, ani dnes není takové společné rodinné čtení zase tak frekventovaný jev, zvláště před jedenácti stoletími, nemluvě o tom, že tehdy umění číst neovládal každý. Uvádí se, že hlavně kniha Tobiáš byla v této domácnosti v kursu, zvláště pak verš: „Neboj se synu, že jsme zchudli. Máš mnoho dobrého, jestliže se bojíš Boha, utíkáš od všeho hříchu a činíš dobře před Hospodinem, svým Bohem“ (Tób 4,21). To, že jsme chudí, ještě neznamená, že nebudeme pomáhat druhým, byla z dalších rodinných zásad. Kvidovi se pak opravdu jen zřídkakdy stalo, že by na slova otce Tobiášova či otce svého pozapomněl.
Taková ta činná pomoc chudým a potřebným se stala jeho pomyslným mottem. Být šlechticem a být tehdy už erby, mohl si nějaký motiv s tím spojený vetknout do toho svého. Šlechticem tedy nebyl, jeho vystupování však bylo více než šlechetné. Hlavně ať mají druzí, říkal si. A tak kolikrát dal málo toho pokrmu, co sám měl, někomu jinému, kdo se už sotva držel na nohou, a sám po celý den hladověl, jen aby ten dotyčný bližní byl alespoň pro dnešek posílen na svém zbídačelém tílku. A protože měl základy z domova, posiloval kolemjdoucí tu a tam i na duchu.
Samozřejmě že pouze s výbavou z dětského čtení Bible by nevystačil. Rád klekával před svatostánkem a v usebranosti se tam modlil. Když tak jednou (někdy ve svých 14 letech) spínal ruce v kostele na bruselském předměstí Laekenu, neušel ostřížímu zraku místního faráře, jemuž se Kvidův zjev tak zalíbil, že jej angažoval coby kostelníka.
A tady se milý Kvido našel. Byl tu do písmene a doslova jako doma, často strávil před oltářem celou noc, když ho uprostřed modlitby přemohl spánek. Kostelničil vzorně a s patřičnou úctou, zamiloval se do ministrování a jeho dalším poznávacím znamením byla obliba oltáře Matky Boží.
„Výplatní pásku“ ani neprohlížel, nechával si pro sebe nutné minimum, aby přežil, a zbytkem poděloval chudé spoluobčany. Ale jak už to bývá, chce-li ďábel někoho svést kupř. z cesty modlitby, nevnuká mu myšlenku, ať se nemodlí, ví, že by nepochodil. Modlíš se málo, našeptává mu. A tak i do nadějného kostelníka hustil, že v jiném fochu by naplnil žaludky daleko většího množství chudých. Řekl mu to ústy jednoho mazaného kupčíka, jemuž nešlo o nic jiného než o získání levné pracovní síly. To by bylo něco, říkal si Kvido a vrátil klíče od sakristie. Vložil do společného podniku to málo, co si našetřil, a vypluli. Cos to udělal, Kvido? Říkal si už o pár dní později. Kupcova loď uvízla na mělčině, a když ji horko těžko dostali do proudu, byla proděravěná. Naneštěstí si toho všimli příliš pozdě, takže museli zachraňovat, co se dalo. Kvido si přitom poranil rameno, což byla jediná hmotná památka na tuto jeho anabázi. O vše ostatní přišel. Se sklopenýma ušima zaklepal na dveře laekenské fary a ostošest se snažil svým počínáním dát zapomenout na své minulé faux pas.
Za nějaký čas ale uslyšel vnitřní hlas, který jej táhl na pouť do Svaté země. Vyzbrojen farářovým požehnáním a modlitbami farníků, vyrazil. Do svého alba si postupně vlepil pohlednice ze všech poutních míst, jež cestou navštívil, na zpáteční cestě pak i Věčného města, Řím. Tady narazil na krajany – anderlechtského děkana o. Vondolfa, který jej se svou družinou vyhecoval k ještě jedné pouti do Jeruzaléma jako jejich průvodce. Primitivní podmínky – hlad, zima, horečky, nevyspání a zimnice vyprovodily na onen svět nejprve děkana Vondolfa a následně i jeho doprovod. Kvido, který měl asi mnohem tužší kořínek, jako jediný z celé družiny přežil. Když po dlouhých sedmi letech doputoval do Bruselu, předal kanovníkům v nedalekém Anderlechtu děkanův prsten, který ho po Kvidovi krátce před smrtí do své domoviny poslal. Záhy zde opět nastoupil na místo kostelníka, jemuž už zůstal věrný až do smrti. Ta nastala brzy po jeho návratu – r. 1012.
Jelikož žil v pověsti svatosti, stal se jeho pohřeb velkou manifestací víry. I jeho hrob byl hojně navštěvován, došlo u něj k mnoha zázračným uzdravením a brzy byla na něm vystavěna kaple.
Svatý Kvido bývá zobrazován jako poutník nebo rolník, občas s kusem nějakého dobytčete; je patronem kostelníků, zvoníků, zemědělců, poutníků a nemocných a jeho kult je v oblasti, z níž pocházel, dodnes velmi živý. Jak vidno, i z Bruselu může občas přijít něco dobrého…
Autor textu: Libor Rösner
Foto světce: web catholica.cz